Bebe Brumík

V ZOO

Brumík začal pracovat v zoologické zahradě jako průvodce dětí. Má spousty kamarádů a tak ho napadlo, že tohle bude ten nejlepší způsob, jak jim ukázat cizokrajná zvířátka a říct jim o nich mnoho zajímavých věcí. Zrovna dneska mají přijít <jmenoDitete> a jeho kamarádi. Brumík už na ně čekal u pokladny a v tlapce držel lístky, když se celá parta vyhrnula jako velká voda z autobusu a rozběhla se k němu.

„Ahoj děti,“ volal vesele Brumík a mával nad hlavou lístky. „Pojďte sem ke mně a berte si vstupenky, pro každého mám jednu.“

Děti medvídka pozdravily, vzaly si od něj lístky, poděkovaly a natěšeně vyrazily na procházku po zoologické zahradě.

„Naše zoo je veliká,“ vyprávěl jim během chůze Brumík. „Takže ji dnes určitě nestihneme projít celou. Ale jestli chcete, můžete zítra přijít zase… A tady už jsme u prvního výběhu. Támhle na tom kopečku ten černobílý méďa, to je panda…“

Děti s Brumíkem pomalu přecházely od jednoho výběhu ke druhému, zastavovaly se u klecí a prohlížely si jejich, občas prapodivné, obyvatele. Brumík o každém zvířátku řekl, odkud pochází a co je na něm zvláštního, až přišly ke kleci s opičkami. Děti se smíchem pozorovaly jejich dovádění a <jmenoDitete>, který už měl od chození pořádný hlad, vytáhl z batůžku svačinu od maminky – chleba s marmeládou. Ukousl si kus a pozoroval malou opičku, která přiběhla až těsně k mříži klece. Brumík na ni zrovna ukazoval.

„Podívejte. Téhle opičce říkáme Hugo. Je ze všech nejzvědavější. A teď můžeme jít dál.“

<jmenoDitete> se ještě zdržel a pozoroval Huga, jak natahuje packu k jeho chlebu s marmeládou. Chvilku váhal, ale pak kousek chleba odlomil, podal ho opičce a rozběhl se za kamarády a Brumíkem. Prohlídka zoo se blížila ke konci a tak všichni zamířili ke vstupní bráně, kde děti poděkovaly Brumíkovi, domluvily se na zítřek, rozloučily se a vyrazily na autobus domů.

Druhý den Brumík opět netrpělivě čekal u pokladny, než jeho kamarádi přijedou. Pozdravil se s nimi, rozdal vstupenky a vyrazil ke kleci s opičkami, kde včera zakončili svou procházku.

„Kde je Hugo?“ Zajímal se <jmenoDitete>, když nikde neviděl zvědavou opičku, která si je včera s takovým zájmem prohlížela.

„Hugo musel k doktorovi,“ odpověděl smutně Brumík. „Dnes ráno jsme ho našli, jak naříká. Asi něco špatného snědl a bolelo ho bříško. Pan doktor ho prohlédnul a postaral se o něj, ale stejně si ho prý u sebe ještě chvíli nechá, aby měl jistotu, že už je v pořádku.“

<jmenoDitete> zůstal stát jako opařený, tváře mu zrudly a nejistě zakoktal:

„Za… za to a… asi můžu já. Včera na mně Hugo loudil chleba s marmeládou a já jsem mu kousek dal. Nechtěl jsem, aby mu bylo špatně. Nevěděl jsem…“

Hlas se mu ztratil a <jmenoDitete> se rozplakal.

Brumík se k němu otočil a když viděl, jak je <jmenoDitete> nešťastný, pohladil ho po hlavě.

„Vím, že jsi nechtěl Hugovi ublížit,“ řekl konejšivě. „Že jsi se s ním chtěl podělit a udělat mu radost. Jenže zvířátka z tohoto nemají rozum, a tak ho musíme mít my. Oni nepoznají, co je pro ně dobré a co už by jim mohlo ublížit. Proto je smí krmit jen ošetřovatelé, kteří o nich všechno vědí. Ty cedulky na klecích, kde se píše, že je zakázáno zvířátka krmit, tam nejsou jen proto, aby chránily návštěvníky, ale také proto, aby chránily zvířátka. Nemusíš plakat. Hugovi už je dobře a brzy se do své klece vrátí, ale pamatuj si, že to, co chutná tobě, nemusí být zdravé pro zvířátka, ať už žijí v zoo nebo třeba u vás doma.“