Bebe Brumík

U rybníka

„Plavky, nafukovací kruh, ručník, svačina, <oblibenaHrackaDoBazenu> … „ kontroloval <jmenoDitete> připravenou tašku. „Výborně, mám všechno.“

Dnes půjdou s kamarády a Brumíkem k rybníku. Musel sice mamince slíbit, že bude opatrný a ve všem Brumíka, který je dostal na starost, poslechne, ale i tak se těšil víc než obvykle, protože Brumík si s nimi bude ve vodě určitě hrát déle, než maminka. <jmenoDitete> se podíval na hodiny, zjistil, že už je čas vyrazit, a tak vyběhl ven, kde už na něj čekali <jmenoKamaradKluk> a Josífek.

„Ahoj,“ zavolal na uvítanou <jmenoDitete>. „Kde je Brumík, už tady přeci měl být?“

„Musel ještě dojít k nám. Táta má trochu strach, když tentokrát nejde s námi. Brumík slíbil, že si s tátou promluví a ujistí ho, že všechno bude v pořádku. Já se ale bojím, že by si to naši mohli ještě rozmyslet. Co kdybychom vyrazili k vodě napřed? Pak už mi koupání nikdo nepřekazí a Brumík přijde za námi. Určitě ho napadne, že jsme šli tam, když nás nenajde tady.“

„Ale jestli jste s Brumíkem domluvení, že na něj počkáme tady, měli bychom spíš počkat,“ ošíval se <jmenoDitete>.

„Neblázni,“ mávl rukou Josífek. „Co by se nám mohlo stát? U rybníka to všichni známe a Brumík nás za chvíli dožene. Ale jestli chceš, můžeme hlasovat. Kdo je pro to, jít hned?“

<jmenoKamaradKluk> a Josífek zvedli ruku, takže bylo rozhodnuto a vyrazili. U rybníka bylo v takto krásný a slunečný den plno. Všichni se převlékli do plavek, <jmenoDitete> vytáhl svůj kruh a začal ho nafukovat.

„To chceš jít vážně do vody s tímhle?“ ohrnul nos Josífek a posměšně ukazoval na kruh.

„Jo,“ nenechal se znejistět <jmenoDitete>. „A ty by sis ten svůj měl vzít taky. Neumíš plavat o nic víc než já.“

„To zrovna,“ odfrknul Josífek. „Konečně jsem tady bez rodičů, tak si nebudu brát nafukovací kruh, abych zase vypadal jako malé děcko.“

<jmenoDitete> jen pokrčil rameny, zašpuntoval nafouknutý kruh, vzal si ho kolem pasu a vběhl vesele se svými kamarády do vody. Chtěl si hrát jen u břehu, doku nepřijde i Brumík, ale Josífek byl bez dozoru k neudržení, takže pokračoval do stále větší hloubky.

„Co tam stojíte,“ volal na ně. „Vždyť ta hloubka nic není, nebuďte jak malé…“ A v tom jeho hlava zmizela pod hladinou. Za chvilku se vynořila, ale místo rozesmátého Josífkova obličeje <jmenoDitete> viděl, jak jeho kamarád lapá po dechu a zoufale plácá rukama kolem sebe. <jmenoDitete> se otočil, aby začal volat o pomoc, ale to už viděl, jak kolem něho probíhá méďa, po pár krocích skáče do vody a rychlými tempy se blíží k Josífkovi.

Za chvilku už byli <jmenoDitete>, <jmenoKamaradKluk> a Brumík s Josífkem z vody. Méďa Josífka starostlivě prohlédl, a když zjistil, že se mu naštěstí vůbec nic nestalo, zamračil na tři kamarády, jak to ještě neviděli.

„Co vás to napadlo?“ huboval. „Myslíte si, že když s vámi nejsou rodiče, tak nemusíte poslouchat? Nejenže jste na mě nepočkali, kde jste měli, ale navíc jste šli i sami do vody a ty Josífku dokonce bez kruhu! Žádný z vás není tak dobrý plavec, aby mohl do vody sám. Rodiče vás při koupání nehlídají proto, že by vám chtěli kazit dovádění, ale proto, aby se vám nic nestalo. A když s vámi nejsou rodiče, musíte poslouchat toho, kdo vás má na starosti a to jsem dneska byl já. Když ale poslouchat neumíte, tak se koukejte osušit, převléct a jdeme domů.“

Nikdo z nich ani nemuknul, věděli, že dnes Brumíka zklamali a taky věděli, že nic takového příště neudělají.