Bebe Brumík

„Brumíku, pojď sem ke mně, našel jsem stopy nějakého zvířátka,“ zavolal co nejhlasitěji <jmenoDitete>. „Jsou to úplně jiné stopy než jaké dělá <oblibeneZvire>.“

„Už běžím,“ ozvalo se stejně silně z nedalekého křoví.

A opravdu. Během chvilky byl Brumík na místě a zvědavě si prohlížel otisky kopýtek v měkké zemi. Oba kamarádi přemýšleli, jakému zvířátku stopy můžou patřit, když v tom se mezi stromy objevil člověk veliký jako hora. Celý byl oblečený v zeleném, tvář schovanou pod vousy a netvářil se vůbec hezky.

„Kdo to tak křičí v mém lese?“ zaburácel.

„To – to jsem byl já. Volal jsem tady na Brumíka, protože jsem mu chtěl ukázat tyhle stopy,“ koktal <jmenoDitete> a kývl hlavou směrem k zemi.

„A to nevíte, že v lese musíte být potichu?“ nepřestával se mračit obr.

„To jsme nevěděli,“ odpověděl tentokrát Brumík. „Omlouváme se a příště už si dáme pozor.“

Obrova tvář se přestala mračit a mezi jeho vousy se objevil úsměv.

„Tak to rád slyším,“ řekl teď již mírně. „Víte, já jsem hajný a mám tenhle les i zvířátka v něm na starosti. V zimě je krmím, hlídám, aby se jim nic nestalo a taky musím dávat pozor na to, aby tu nikdo nedělal nepořádek. Zvířátka mají totiž ráda klid a ticho. Křiku a rámusu se bojí, utíkají před ním. Proto taky srnku, veverku nebo zajíce uvidíte vždycky jenom z dálky a jen tehdy, když budete úplně potichoučku. Jakmile vás uslyší, tak se schovají a nevylezou, dokud nebudete pryč.“

„Budeme si to pamatovat,“ slíbili <jmenoDitete> s Brumíkem jednohlasně. Pak se rozloučili a cestou domů byli ticho jako myšky, aby nevyplašili nikoho, kdo tady byl doma. Tedy všechna lesní zvířátka.

Pořádně si tedy prohlédl celé místo, aby si ho zapamatoval a dokázal se k němu později vrátit, a pak vyrazil směrem, kde naposledy viděl svého medvědího kamaráda. Po pár krocích narazil na plácek, kde rostla spousta kytiček a na každé z nich modrá kulička, co vypadla jako borůvka.

„Když už jsem tady,“ pomyslel si <jmenoDitete>, „tak pár těch kuliček nasbírám a Brumíkovi donesu. Určitě si na nich pochutná a bude mít radost. Také si jich pár natrhám a dám si je doma ke svačince. Dnes totiž bude <oblibenaSvacinka>.“

Pustil se tedy do sbírání, a když jich měl plnou hrst, zvedl se, aby pokračoval v hledání. Brumík se však právě objevil vedle něho.

„Copak to tu děláš?“ zeptal se méďa. „Už tě chvíli hledám.“

„Právě jsem šel za tebou,“ odpověděl <jmenoDitete>. „Kousek zpátky jsem našel stopy, které ti chci ukázat, a když jsem tě vyrazil hledat, přišel jsem na tyhle podivné borůvky. Tak jsem si řekl, že ti nějaké natrhám, abys měl radost.“

„Ukaž,“ podíval se Brumík nejprve na natrhané kuličky, a pak ještě pozorněji na kytky, které všude kolem rostly. Pak se zamračil a zeptal se: „Doufám, že jsi žádné nesnědl?“

„Ne, všechny jsou pro tebe!“ usmál se <jmenoDitete>.

„Tak to je moc dobře!“ oddechl si Brumík. „A teď ty kuličky zahoď.“

„Ale proč?“ nechápavě zamrkal <jmenoDitete>. „Vždyť jsou krásné a určitě budou i dobré.“

„Dobré právě nejsou vůbec a kdybychom je snědli, tak nás bude moc bolet bříško,“ vysvětlil Brumík. „V lese i na louce totiž roste spousta různých kytiček a keříků, které vypadají jako borůvky, třešně nebo rybíz, ale jíst se nedají a nesmí. Proto nikdy nesbírej nic, co doopravdy neznáš a i u toho, co znáš, se napřed raději zeptej maminky, tatínka, babičky nebo dědy, jestli si je můžeš natrhat a sníst. Když ti poradí, tak se nikdy nespleteš a nebudeš se muset bát, že by ti bylo špatně.“

<jmenoDitete> zahodil natrhané borůvky, co borůvkami vůbec nebyly a pomyslel si, že má veliké štěstí, když chodí do lesa s někým, kdo se v něm takhle dobře vyzná.