Bebe Brumík

S Brumíkem na malinách

<jmenoDitete> chodil po lese a mračil se. Neměl dobrou náladu, protože se těšil na malinové knedlíky. Maminka mu slíbila, že je dnes udělá k obědu, ale měla jednu podmínku – <jmenoDitete> musí nejprve maliny nasbírat, protože doma žádné nemají. Už pěknou chvíli tedy <jmenoDitete> procházel lesem sem a tam, ale jeho plechová konývka byla stále prázdná. Pomalu už se blížil čas, kdy se bude muset vrátit, aby o něj maminka neměla starost a pokud přijde s nepořízenou, na malinové knedlíky si bude muset nechat zajít chuť. A on se na ně přitom tak těšil.

Nebylo tedy divu, že když se proti němu náhle objevil rozesmátý medvídek v modrých kalhotách a pruhovaném tričku a vesele ho pozdravil: „Ahoj. Taky jsi neodolal procházce lesem v takový krásný den?“ <jmenoDitete> zavrtěl jen rozmrzele hlavou a prohodil: „Co je na něm tak krásného?“

Méďa se zastavil, pohlédl na chlapce a zeptal se: „Proč tak smutně? A abych se představil, jmenuji se Brumík.“

„Ahoj Brumíku, já jsem <jmenoDitete>. Omlouvám se, že jsem tak mrzutý, ale dneska jsem měl mít k obědu malinové knedlíky, mám je moc rád a nakonec z nich asi nic nebude, protože nemůžu žádné maliny nasbírat. Našel jsem jen jeden keř. Byl malinami celý obalený, ale nehezky si se mnou hrál a nenechal mě utrhnout ani jednu jedinou.“

Brumík se zamyslel.poš „Ten keř, nebyl náhodou na takovém malém palouku u potůčku?“

„Ano, přesně tak!“ překvapeně souhlasil <jmenoDitete>. „Ty o něm něco víš?“

„To je starý Maliník,“ odpověděl Brumík. „K němu chodí na maliny zvířátka z celého lesa. Má nejlepší široko daleko a vždycky dost pro všechny. Pojďme za ním a ukážeš mi, jak nepěkně si s tebou hrál.“

Když dorazili na palouk, došel <jmenoDitete> ke starému Maliníku, natáhl ruku k nejbližší malině, téměř se jí už dotýkal prsty, ale když jí chtěl sevřít a utrhnout, celá větev najednou ucukla. Zůstala mu tak jen prázdná dlaň.

„Vidíš!“ zamračil se znovu. „A tohle mi dělá pořád. Jako by byl začarovaný.“

„Nech mě to zkusit,“ řekl Brumík. Přistoupil těsně ke keři, něco mu pošeptal mezi větvičky, a když pak sáhl po první malině, <jmenoDitete> nevěřil vlastním očím, protože starý Maliník najednou neudělal nic a nechal Brumíka červeňoučkou malinu utrhnout.

„Jak jsi to udělal?“ vykřikl nadšeně <jmenoDitete>. „Copak ty umíš taky čarovat?“

„Skoro,“ usmál se Brumík. „Víš, starý Maliník tu roste odnepaměti, rozdává maliny zvířátkům i dětem už velmi, velmi dlouho, a proto si potrpí na jednu moc důležitou věc. Na slušné vychování. Ptal ses, jestli umím čarovat a ono to tak vlastně je. Znám totiž dvě slůvka, která mají moc a sílu nejen přesvědčit keř, aby se podělil o své maliny, ale pomáhají všude tam, kde si něco přeješ nebo něco dostaneš. Tahle slůvka znáš určitě i ty, jen se musíš naučit je používat. Jsou to – prosím a děkuji. A teď s nimi zkus natrhat maliny znovu.“

<jmenoDitete> tedy potřetí přišel k Maliníku, ale tentokrát nezkusil maliny utrhnout hned. Nejdřív spustil: „Omlouvám se, že jsem předtím zapomněl na své vychování. Chtěl bych poprosit o pár malin, abych je mohl donést mamince, která mi z nich uvaří výborné malinové knedlíky. A ještě hrst malin ode mě dostane <jmenoNejKamarada> - zaslouží si je.“ Po těchto slovech natáhl ruku, která se mu trochu třásla, pro jednu malinu, pak pro druhou, třetí, další a další a ani jednou starý Maliník své větvičky nestáhnul. Když měl <jmenoDitete> konývku plnou, rozběhl se zpátky domů. Na kraji palouku se však ještě zastavil, otočil a zavolal: „Děkuju za maliny! A děkuju i tobě Brumíku, že jsi mi pomohl.“

Brumík mu zamával zpátky. „Nemáš zač. Pochutnej si na svých knedlících a nezapomeň pak poděkovat i mamince. Uvidíš, jak tím vykouzlíš úsměv taky na její tváři.“

„Nezapomenu,“ zasmál se <jmenoDitete> a zmizel Brumíkovi mezi stromy.