Bebe Brumík

Nikdo není nešika

<jmenoDitete> byl chlapeček jako každý jiný. Chodil do školky, kde měl kamarády. Ti nejlepší se jmenovali <jmenoKamaradKluk> a <jmenoKamaradHolka>. O poledním klidu měli postýlky vždy vedle sebe, aby si mohli potají šeptat. Vevnitř i venku si vždy hráli hlavně spolu. Nejvíc je bavilo <oblibenaVenkovniAktivita>. Ve školce se učili spoustu nových věcí jako poznávat barvičky, kde je vlevo a vpravo, kolik je na hodinách hodin nebo jak si správně zavázat tkaničky. <jmenoKamaradKluk> i <jmenoKamaradHolka> se všechno učili opravdu rychle, ale <jmenoDitete> měl trošku problémy. Některé barvičky se mu pořád pletly, když měl jít doprava, zatočil vlevo, podle hodinek čas nepoznal, a když šly všechny děti ven, musela mu paní učitelka vždycky pomoct s uzlíkem na botách.
Do stejné školky chodil také jeden kluk, kterého ostatní děti neměly moc rády, protože byl na každého ošklivý. Bral ostatním hračky a tuze rád pomlouval. Tenhle zlý kluk byl první, kdo si všiml, jaké má <jmenoDitete> problémy s učením a začal se mu nahlas a přede všemi smát. A protože si s ním hráli i <jmenoKamaradKluk> a <jmenoKamaradHolka>, posmíval se jim také. Ve třídě vždycky pokřikoval:
„Proč si hrajete s tím popletou. Vždyť vám nepodá ani správnou pastelku. Vám je to asi jedno, protože se v barvách taky nevyznáte.“
Když venku hráli na slepou bábu, nezapomněl hned povykovat:
„Hlavně vemte k sobě toho moulu. Zavoláte na něj, ať běží vlevo a on se rozběhne úplně na druhou stranu.“
<jmenoDitete> z toho byl pokaždé smutný, ale co bylo ještě horší, jeho dva nejlepší kamarádi si s ním pomalu přestávali hrát. Nelíbilo se jim, že si z nich někdo utahuje, i když všechno umí.
Jednou ráno uvítala paní učitelka děti úžasnou novinou. Dnes k nim přijel na návštěvu Brumík a celý den si s nimi bude hrát venku na zahradě. Všichni vyběhli nadšeně ven, jen <jmenoDitete> se neochotně šoural, pak si sedl na lavičku kousek dál od dětí vítajících se s Brumíkem a smutně veselý hlouček pozoroval. 
Už tam seděl nějakou chvilku, když k němu medvídek obletovaný ostatními dětmi došel.
„Copak je s tebou?“ zeptal se Brumík. „Proč si nehraješ s námi a sedíš tu tak sám?“
„On se stydí,“ <jmenoKamaradKluk> a <jmenoKamaradHolka> vyhrkli oba najednou, „protože není tak šikovný jako my ostatní. Ještě pořád si plete barvičky, levou a pravou stranu i hodiny.“¨
„A neumí si zavázat tkaničky,“ nenechal si ujít příležitost zlý kluk.
„A vy se mu všichni smějete, co?“ zamračil se Brumík.
„Noo…“ rozpačitě zamrkala <jmenoKamaradHolka>
„To jste mi pěkní kamarádi,“ pokáral je Brumík. „Místo, abyste mu se vším pomohli, děláte si z kamaráda legraci. A to vám nevadí, jak je z toho smutný? Styďte se. Že se někdo neučí tak rychle jako vy, neznamená, že je nešika. Stačí mu jen trocha pomoci a co nevidět vás překvapí, jak bude všechno umět. Teď pojďte, znám jednu hru, podle které si hezky procvičíte hodiny.“
Po zbytek dne si děti s Brumíkem opakovali všechno, co se učili ve školce a co dělalo některým z nich problémy. Medvídek je naučil několik her, které si pak každý den společně opakovali, dokud <jmenoDitete> i všichni ostatní nezvládli všechno učení, které na ně ve školce čekalo.