Bebe Brumík

Na poušti

<jmenoDitete> zvedl hlavu a zamžoural do jasně zářícího sluníčka. Těžce oddychoval a po tvářích se mu koulely kapičky potu. Rozhlédl se kolem dokola, ale kam dohlédl, nebylo nic než písek.

„To se mi ten výlet do pouště pěkně zamotal,“ povzdechl si sám pro sebe. „Teď už je to jasné, zabloudil jsem.“

Sundal si ze zad batůžek a začal ho prohledávat. Postupně vytahoval fotoaparát, kapsičku na peníze, krém na opalování, mapu, až konečně našel, co hledal – malou plastovou lahvičku. Zvedl ji proti sluníčku a smutně zakroutil hlavou. Lahvička byla úplně prázdná.

„Tak to byla opravdu malá lahev na cestu v takovém horku,“ vyhuboval si <jmenoDitete> a hodil lahvičku zpátky do batohu. Přemýšlel, co dělat dál. Vrátit se po svých stopách nemohl, protože na poušti foukal lehký větřík, který zvedal jemná zrníčka písku, a ta velmi rychle zakrývala pruh kroků, jenž za sebou <jmenoDitete> zanechával. Volat o pomoc v téhle pustině nemělo cenu. Ani mapa mu nemohla nijak pomoci, protože by potřeboval nějaký bod, nějakou zvláštnost, která by mu ukázala, kde je, ale tady byl všude jen a jen písek.

Není jiná možnost, než věřit tomu, že jdu pořád správným směrem k pyramidám a pokračovat dál. Pomyslel si a hodil si batůžek zpátky na záda. Už už se chystal vyrazit, když na vrcholku nejbližší písečné duny zahlédl pohyb. Byla to jen chvilička, a tak si nebyl jistý, jestli se mu to nezdálo, ale naděje, že by mohl konečně najít pomoc, nasměrovala jeho kroky právě tam. Po chvilce už si bylo jasné, že tam skutečně něco je, ale vzduch se tetelil horkem, takže nebylo možné poznat co. O další kus dál se <jmenoDitete> zaraženě zastavil. Šálí ho snad zrak? Nebo už má z toho horka a žízně hlavu pomotanou? Medvěd na poušti???

Medvídek (nebo snad přelud?) si všiml, že se <jmenoDitete> zastavil, a tak mu vyrazil naproti. Měl na sobě modré kalhoty, pruhované tričko a na hlavě turban.

„Co tak vyjeveně?“ zeptal se vesele méďa, když si všiml, s jakým výrazem na něj <jmenoDitete> dívá. „Vypadáš, jako bys viděl ducha. Ale já žádný duch nejsem. Jmenuji se Brumík. A co vlastně děláš takhle sám uprostřed pouště?“

„Promiň, chvilku jsem si opravdu myslel, že jsi jen nějaký přelud,“ omlouval se <jmenoDitete>. „Já jsem <jmenoDitete> a chtěl jsem si udělat výlet k pyramidám. Sice mám mapu, ale tady s tím pískem všude kolem se podle mapy jít nedá. Navíc mi došla voda, takže jsem si začínal říkat, že už to se mnou vypadá docela špatně.“

„No jo, vody na poušti není nikdy dost,“ přikývl Brumík. „Na, napij se ode mne, a jestli máš nějakou nádobu, tak ti dám vodu i do zásoby. Pyramidy jsou odtud už jenom kousek tímhle směrem. Teď už je nemineš.“

<jmenoDitete> poděkoval a vylovil z batohu svou plastovou lahvičku. Brumík se na ni nevěřícně podíval. „To mi chceš říct, že jsi si vzal do pouště jenom takhle malou lahvičku?“

„No, já toho moc nevypiju, takže tohle mi většinou bohatě stačí,“ vysvětlil <jmenoDitete>.

„Ale to je úplně špatně,“ zhrozil se Brumík. „Tvoje tělo vodu potřebuje a to nejen tady na poušti. Když mu chybí, tak jsi unavený, bolí tě hlava a můžeš být i nemocný. Každý musí pořádně pít nebo si koleduje o malér. Možná, že doma se ti zdá, že je všechno v pořádku, protože tam není takové horko, jako na poušti, ale bez dostatečného pití se neobejdeš ani tam. Nemusíš pít jen vodu. Místo ní to klidně může být <oblibenePiti>, ale rozhodně vypij víc, než jen jednu malou plastovou lahvičku.“

<jmenoDitete> musel uznat, že Brumík má pravdu. Unavený se cítil docela často a i hlava ho občas pobolívala. Ještě jednou poděkoval za radu i pomoc, rozloučil se a vyrazil vstříc pyramidám.