Bebe Brumík

Brumík a zoubek

„Brumíku vstávej.“

Neznámý hlas přerušil sen o pohádkovém výletu, který se Brumíkovi právě zdál. Rozespalý méďa se zavrtěl ve své postýlce, oči však ještě neotevřel.

„Brumíku vstávej!“

Hlas teď zněl mnohem přísněji. Brumíkovi se ale z pelíšku nechtělo, a tak ani tentokrát neposlechl. Zamumlal jen: „Je sobota, volný den. Kamarádi <jmenoDitete> a <jmenoNejKamarada> určitě taky ještě spí, tak proč bych měl vstávat? Stejně bych si neměl s kým hrát.“

Chvíli bylo ticho, už už se zdálo, že Brumík nad tajemným hlasem vyhrál, když v tom se ozval znovu. „Takže po dobrém to nepůjde?“ povzdechl si hlas. „No, jak chceš…“

Jako mávnutím kouzelného proutku sedí Brumík na postýlce, oči navrch hlavy a polekaně se rozhlíží kolem sebe, aby našel toho, kdo ruší takhle brzy ráno.

„Kde jsi?“ rozzlobil se Brumík. „A proč mě najednou tak bolí v puse?“

„To já tě bolím.“ odpověděl hlas. „Jsem tvůj zoubek.“

Překvapený Brumík zamrkal. „Ale proč mě budíš a bolíš? Podívej <oblibenaHracka> také ještě spí“, zakňoural mrzutě.

„Budím tě proto, že s tebou potřebuji mluvit a bolím, abys věděl, o čem budu mluvit. Pomáhám ti, aby sis mohl pochutnat na všech možných dobrotách. Vím, že ze všeho nejraději máš <oblibeneJidlo>. Ale při každém jídle se umažu a nemám žádné ruce, abych se mohl umýt. Proto musím čekat, než si půjdeš vyčistit zoubky, abys mě pěkně vydrhnul, podrbal a vyleštil. Když zůstanu špinavý dlouho nebo mě vyčistíš jenom trošku, udělá se do mě dírka a to mě bolí. A protože jsem zoubek tvůj, bolím i tebe.“

„To mě moc mrzí.“ omlouval se Brumík. „Můžu to nějak napravit?“

„Otevři na chvíli pusu a dej si před ní ruku“ odvětil zoubek.

Brumík poslechl, dal si ruku před pusu a když jí po chvilce opět natáhl před sebe, seděl mu na dlani malý bílý zoubek a usmíval se.

„O mě už se starat nemusíš,“ řekl. “Já jsem vyrostl a teď se půjdu podívat do světa. Ale místo mě se klube můj mladší bráška a ten už s tebou zůstane napořád. I potom, co vyroste. Musíš o něj tedy pečovat lépe než o mě. Musíš ho čistit a drbat a leštit každé ráno a každý večer. A to ne jenom chvilku, ale tak dlouho, dokud ti maminka neřekne, že už to stačí. Pokud to dodržíš, bude ti můj bráška sloužit dobře a nikdy tě ráno nevzbudí tak, jako jsem to dnes udělal já.“

Když zoubek pověděl všechno, co říct chtěl, rozloučil se, vyskočil Brumíkovi z ruky a odhopsal pryč. Kam? To ví jen on sám. Brumík ještě chvíli seděl na postýlce, přemýšlel o tomhle zvláštním ránu, a pak odešel do koupelny, aby si vzal kartáček a pastu a postaral se nejen o zoubkova mladšího brášku, ale o všechny zoubky, co se na něj v zrcadle smály.