Bebe Brumík

Brumík a očarovaná televize

Brumík si koupil televizi. Nechal si ji přivézt až domů ve veliké papírové krabici. V obýváku uvolnil místo na skříňce, aby ji měl kam postavit. Pak se pohodlně usadil do křesla, vzal ovládání a poprvé ji pustil. Chvíli koukal na <oblibenyTvPorad> tady, pak přepnul na sportovní závody jinde a nakonec ho zaujal dobrodružný příběh o pirátech. Ani se nenadál a byl večer, právě tak čas jít spát. Vypnul tedy televizi, rychle se opláchnul a hurá do postýlky.

Ráno ho probudil budík a sluneční paprsky. Vyskočil z pelíšku, připravil si snídani, ale místo toho, aby ji snědl v kuchyni, vzal si talířek opět k televizi, kde zrovna běžela soutěž s hádankami. Po ní našel pořad o zvířátkách, další pohádku a tak pořád dokola, až se rozhlédl kolem a zjistil, že se opět blíží večer a on za celý den neudělal vůbec nic. Jen seděl a koukal.

„Ajaj,“ poškrábal se Brumík na hlavě. „Tohle se mi nepovedlo. Takhle propásnout celičký den. No, nedá se nic dělat, televize je nová a nějak moc mě zlákala. Zítra si to ale vynahradím a vyrazím za kamarády. <jmenoDitete> a <jmenoNejKamarada> se určitě budou ptát, co se se mnou dělo, ale nějak už jim to vysvětlím. Teď ale šupky dupky na kutě.“ A jak řekl, tak i udělal.

Druhý den vstal, nasnídal se spořádaně v kuchyni , ale když pak procházel kolem televize, aby se převlékl na ven, zaslechl šeptání.

„Pusť si mě, Brumíku.“

Překvapeně na televizi zamrkal a jak se tak díval do zčernalé obrazovky, zdálo se mu, že rozpoznává temné oči a lehounce se pohybující ústa, která nepřestávala ve sladkém našeptávání.

„Když mě zapneš, pustím ti pohádku, kde bude <oblibenaPohadkovaPostava>, nebo ti zahraju <oblibenaPisnicka>. Vím, že se ti to bude líbit. Jediné, co musíš udělat, je vzít ovládač a zmáčknout knoflík.“

Brumík se chvíli ošíval, ale televize mluvila tak lákavě, že nakonec neodolal. „Koneckonců zítra je taky den,“ řekl si. „Kamarádi počkají.“

Jenomže druhý den všechno probíhalo úplně stejně. Medový hlas televize Brumíka opět přesvědčil, aby zůstal doma a všechen svůj čas strávil v křesle před obrazovkou. Tak to šlo den za dnem, dokud se jednoho odpoledne neozvalo zaklepání na dveře. Brumík odtrhl oči od další z pohádek a šel otevřít. Stáli tam ustaraní kamarádi a hned spustili: „Co je s tebou, Brumíku? Vždyť už jsme tě týden neviděli a podívej se na sebe, jsi celý bledý.“

 Brumík se podíval do zrcadla a zhrozil se. Kožíšek měl vybledlý, očička unavená, hlava ho bolela... A v tom mu všechno došlo. Rozzlobeně doběhl k televizi. „Tohle všechno je tvoje vina. Pořád mi našeptáváš, ať zůstávám s tebou, ale ty nejsi žádná kamarádka. Naopak mi čas, který bych mohl strávit s kamarády venku, bereš! Už si ani nepamatuji, jak voní čerstvý vzduch!“ Pak se otočil a zavolal do chodby: „Pojďte mi prosím pomoct. Musím tuhle televizi vrátit do krabice, aby už mě nemohla připravit o žádnou krásnou chvilku, kterou můžu strávit hraním s vámi.“

A tak se Brumík dostal ze zajetí začarované televize.