Bebe Brumík

Řada rodičů řeší v souvislosti s jídlem situaci, kdy jejich dítě najednou přestává chtít chodit do školky, postupem času se u něho začnou projevovat i různé psychosomatické obtíže (bolení bříška či hlavy, zhoršení spánku). Příčina je zřejmá. Děti, které mají obtíže s jídlem (jedí málo, nejedí některá jídla), jsou totiž ze strany pani učitelek opakovaně nuceny jíst, a to v dobré víře, že nechuť k jídlu se dá tímto způsobem u dítěte zlomit. Potažmo když vidí, že jedí všichni okolo. Někdy to tak opravdu může být, ale častější variantou je právě ta, že dítě do školky začne chodit nerado. V tomto případě je na místě, aby se rodiče s učitelkami domluvili, že dítě do jídla opravdu nebudou nutit. Zodpovědnost je v tomto případě na rodičích a školka by jejich přání měla respektovat. Nechuť ke školce pak většinou brzy odezní.

V momentě, kdy váš potomek nastoupí do školky, dříve či později se na jeho chování začne projevovat vliv vrstevníků. Není to sice ještě v takové míře jako v dospívání, nicméně jeho názory, vkus a přání se mohou začít měnit, a to v různých oblastech včetně stravování. Pokud tedy dítě začne odmítat nějakou potravinu, protože ji nejedí ani jeho kamarádi, je sice možné s ním diskutovat, ale není potřeba z toho vyrobit velký problém. Pravděpodobné je, že časem dítě začne danou věc opět jíst. Do té doby je jídlo možné nahradit něčím obdobným nebo je připravovat tak, aby v něm dítě potravinu nedohledalo (mixované kaše, polévky atd.).

Důvodů, proč dítě odmítá jíst před lidmi na veřejnosti, může být samozřejmě více a v takovém případě je vždy nutné si s dítětem citlivě promluvit a pokusit se zjistit, co je onou skrytou příčinou. V daný moment není dobré ho do jídla před lidmi nutit, bagatelizovat jeho pocity či je bouřlivě komentovat. Je dobré jeho přání respektovat, ač nám mohou připadat naprosto nepochopitelná. Pro dítě je v daný moment totiž důležitá podpora jeho nejbližšího okolí, protože to nám dává zpětné informace o tom, jací vlastně jsme, spoluvytváří naše sebepojetí, se kterým je potřeba dále pracovat. Většinou se jedná o citlivé děti, s úzkostnými rysy osobnosti, které mohou mít strach, že budou vystaveny nějakému posměchu, že se ztrapní, situaci nějak nezvládnou. Často mohou mít negativní zkušenost z kolektivu vrstevníků, kdy se jim někdo posmíval, osočil je, a proto se začnou takovým situacím vyhýbat. Pokud obtíže přetrvávají delší dobu, nedaří se nám příčinu odhalit, je vhodné obrátit se na odborníka, který se o to pokusí společně s vámi. Pracuje se nejen s osobností dítěte, ale i na tréninku dané činnosti (vhodný je kognitivně-behaviorální trénink), kdy se postupuje po malých krůčcích, například dítě se nejprve učí před lidmi pouze pít, pak něco málo sníst, zkouší jíst v různých prostředích, až se dopracuje k tomu, že problém pozvolna odezní.

Mnohým dětem v současné době chybí snídaně či svačina, které jsou podstatnou součástí stravovacího režimu a jejich vynechání může být jednou z příčin dětské obezity, zvýšené únavy či horšího soustředění během dopoledního vyučování. Pro děti jsou vzorem jejich rodiče a pravdou je, že řada z nich také nesnídá. Pokud tedy chceme, aby naše dítě snídalo, měli bychom mu v prvé řadě jít příkladem my sami. Z toho důvodu je dobré si trochu přivstat a mít na společnou snídani dostatek času. Je možné začít postupně, to znamená připravit dítěti třeba jen horký nápoj (kakao, čaj), po té přidávat menší porce jídla (kousek ovoce, pečiva) až se časem dopracujete k normálním porcím jídla. Předškolní děti dobře reagují i na tzv. motivační kalendáře. Vytvořte si týdenní až měsíční kalendáře, využijte razítka, nálepky. S dítětem se domluvte, že budete zaznamenávat pouze úspěšné pokusy, kdy se mu podaří ke snídani něco sníst. Plánujte po malých krocích, zpočátku například stanovte odměnu za dvě zvládnuté snídaně do týdne, postupně své požadavky zvyšujte v rámci týdne, pak prodlužujte časové úseky. Odměnou by měly být spíše společné zážitky (kino, výlet) než pouze materiální věci. Časem by si tak dítě mělo navyknout na snídani automaticky i bez motivačních pomůcek.

Kousání nehtů je nepříjemným zlozvykem, který řeší řada rodičů již v předškolním věku dítěte. Jde o projev vnitřního napětí, vyskytujícího se často u citlivých až úzkostných dětí. Ve stresu či v situaci zvýšené zátěže se pro ně kousání nehtů stane způsobem, jak odreagovat vzniklé napětí a postupem času si lehce vybudují neurotický návyk. V těchto případech je potřeba řešit situaci komplexně, zjistit, co je spouštěčem onoho vnitřního napětí a rozhodně dítě netrestat. Pokud totiž dítě trpí určitými strachy či úzkostmi, může pod našimi pohrůžkami s kousáním nehtů přestat, ale rázem si najde jiný zlozvyk. Je proto důležité zajistit dítěti především adekvátní citovou oporu, a to v nových situacích, které jsou pro něho náročné, být mu nablízku a stát při něm, dokud vše nezvládne samo. Vhodné je naučit dítě odreagovávat napětí jiným způsobem, nejčastěji pohybem, novou zajímavou činností, přínosný je i náš tělesný kontakt. V momentě, kdy si dítě kouše nehty, můžeme si k němu sednout, pohladit jej, rozhovorem odpoutat pozornost od dané činnosti. Pokud však neurotický zlozvyk přetrvává, anebo se vyskytují i jiné projevy úzkostné poruchy, různé strachy či nutkavé chování, je lepší obrátit se na odborníka. Závěrem pár praktických rad. V případě, že kousání nehtů přesahuje již úměrnou míru a je třeba nechat nehty zotavit, je možné použít náplastě, speciální laky, které se k tomuto účelu dostanou ke koupi v lékárně, někdy je nutné nosit i rukavice. Pro dívky se dá z péče o ruce udělat příjemný rituál, kdy nápodobou matky či známých osobností budou o své ruce adekvátně pečovat, aby byly nehty zdravé a krásné.

Mezi prvním a třetím rokem věku dítěte se rodiče musí potýkat se stále častějším vztekem svého potomka. Hovoříme o tzv. období vzdoru, které se s různou intenzitou objevuje u většiny dětí a vrcholí kolem druhého roku. Pro rodiče jde o opravdovou zkoušku nervů a trpělivosti. Důležité je si uvědomit, že se jedná o vývojovou fázi, která v životě dítěte hraje stejně podstatnou roli jako později puberta, a proto tolik nesouvisí s výchovou či charakterovými vlastnostmi osobnosti. Dítě si začíná uvědomovat sebe jako autonomního jedince, chce prosadit svá přání, jeho nejčastější odpovědí je slůvko „ne“. Je neustále vystavováno určitým konfliktním situacím. Jednak naráží na překážky své vlastní nevyspělosti (něco chce, ale ještě to nedokáže), dále pak na hranice, které mu dávají dospělí (něco si přeje, ale je mu to zakázáno). Díky nezralosti psychiky řeší zmíněné situace vztekem, neboť je v daný moment zaplaveno silnými emocemi, se kterými si jiným způsobem ještě neumí poradit. Výchovným úkolem rodičů je toto období vydržet a nesklouznout do dvou možných extrémů, tedy autoritářské výchovy s tresty či do stavu bezvládí, kdy dítě nedostává žádné hranice a vyvíjí se z něj malý tyran. Některé konflikty lze částečně omezit (např. upozornit dítě dopředu na změnu činnosti; dát mu na výběr ze dvou přijatelných alternativ). U těch, které již nastanou, není řešením na dítě křičet, ale spíše jeho projevy ignorovat (odejít pryč, dítě přemístit jinam, odpoutat pozornost). Dát najevo, že jeho vzteku rozumíme, ale dané chování tolerovat nebudeme. Jakékoliv diskuse je lepší odložit na dobu, kdy už dítě vztek přejde. Záchvaty vzteku jsou častější, když dítě zjistí, že z dané situace vyjde jako vítěz a cosi vytěží. I z toho důvodu by měla být výchova v rodině jednotná. Dítě musí pochopit, že nemůže rozhodovat o podstatných věcech a že je zde ještě někdo, kdo má právo definitivního rozhodnutí. Důležité však je, aby se rodiče po ukončení záchvatu vzteku na dítě již nezlobili a nic mu nevyčítali (nedávali mu nálepku zlého či zlobivého), aby vědělo, že je i nadále přijímáno s láskou. Doporučená literatura: Matějček, Z.: Prvních šest let ve vývoji a výchově dítěte. Praha, Grada, 2005. Matějček, Z.: Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha, Portál, 2000. Matějček, Z.: Po dobrém, nebo po zlém? Praha, Portál, 2000. Dobson, J.: Dětský vzdor. Praha, Návrat domů, 1995. Bacus, A.: Vaše dítě ve věku od 1 do 3 let. Praha, Portál, 2003.

Žárlivost a rivalita mezi sourozenci je zcela přirozeným jevem, skrze nějž se děti snaží zvládnout novou rodinnou situaci a s ní měnící se sociální vztahy. Ve většině případů jde o přechodné období, které postupně odezní. Může mít podobu určitého regresu dítěte (zvýšený vzdor, odmítání jídla, nedodržování již naučené hygieny), uzavírání se do sebe, projevů agrese vůči sourozenci. Pokud však tyto stavy přetrvávají delší dobu či překročí zdravou míru, je dobré obrátit se na odborníka. Řadě zmíněných obtíží lze předcházet vhodnou prevencí. Ta začíná již v době těhotenství matky, kdy by mělo být dítě systematicky připravováno na příchod sourozence (pozorování růstu miminka, prohlížení fotografií z jeho dětství, podílení se na úpravách domácího prostředí atd.). Nemá cenu dítěti slibovat kamaráda na hraní, neboť ten se z miminka stane až za dlouho. Přínosné je, pokud se dítě podaří zapojit do péče o sourozence, ale nelze je k tomu nutit. Dítě má i nadále právo na své soukromí, volný čas a společné aktivity s rodiči. Vhodné je, aby po narození sourozence měl na starší dítě více času otec či prarodiče, nicméně dítě nezbytně potřebuje i chvíle, kdy bude mít maminku jen pro sebe. Dodržovat by se měla i určitá hierarchie v rodině. Tím, že je starší dítě více zapojováno do světa dospělých, je důležité jeho „dospělácké“ prvky v chování adekvátně oceňovat a umožnit mu oproti mladšímu sourozenci využívat jistých privilegií. A co se rozhodně nevyplácí? Jakkoli sourozence před sebou navzájem srovnávat. Doporučená literatura: Čapek, J.; Čapková, M.: Pozitivní výchova sourozenců v rodině. Praha, Portál, 2010. Leman, K.: Sourozenecké konstelace. Praha, Portál, 2000. Prekopová, J.: Prvorozené dítě. Praha, Portál, 2009. Novák, T.: Sourozenecké vztahy. Praha, Grada, 2007.

Školní prospěch žáka je ovlivněn řadou faktorů, ať již jeho nadáním, motivací k učení či vůlí. Negativní vliv na proces vzdělávání pak mají specifické vývojové poruchy učení. Stručně řečeno jde o děti, které mají přes průměrné rozumové schopnosti a vhodné sociokulturní podmínky velké obtíže s tím, naučit se číst, psát a počítat. Tyto poruchy jsou vrozené, často jde o kombinaci různých příčin, svoji roli hraje i dědičnost. Mezi nejčastější vývojové poruchy učení patří dyslexie (porucha čtení), dysortografie (porucha pravopisu), dysgrafie (porucha grafického projevu) a dyskalkulie (porucha počítání). Poruchy se mohou často kombinovat, od toho se pak odvíjí, v jakých předmětech dítě neprospívá. V případě školních obtíží jsou rodiče často vyzváni učiteli, aby se obrátili na školské poradenské pracoviště, nejčastěji na pedagogicko-psychologické poradny či speciálně pedagogická centra. Na základě podrobného vyšetření je stanoven stupeň poruchy, sepíše se zpráva pro školu, rodičům se doporučí vhodná nápravná opatření v rámci spolupráce se speciálním pedagogem. Tyto děti jsou podle školského zákona označovány za žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, kteří vyžadují odlišné výukové metody. U lehčích poruch se využívá určitých opatření v rámci vyučování (např. více času na práci, doplňovací cvičení místo diktátů, využití pomůcek, tolerantnější klasifikace), u středně těžkého stupně poruchy s dítětem často pracuje vyškolený pedagog, žák může docházet do dyslektického kroužku. Pro děti s nejtěžšími formami specifických poruch učení existuje možnost tzv. integrace - dítěti je vytvořen individuální vzdělávací plán, který určuje metody práce s žákem, způsob hodnocení (může se využít i slovní hodnocení), rozsah péče mimo vyučování, stanovení pomůcek a učebnic. Pro efektivní fungování je zapotřebí úzké spolupráce školy, rodiny a žáka samotného. Doporučená literatura: Sindelarová, B.: Předcházíme poruchám učení. Praha, Portál, 1996. Zelinková, O.: Dyslexie v předškolním věku? Praha, Portál, 2008. Zelinková, O.: Poruchy učení. Praha, Portál, 2003. Jucovičová, D.; Žáčková, H.: Reedukace specifických poruch učení u dětí. Praha, Portál, 2009. Pokorná, V.: Cvičení pro děti se specifickými poruchami učení. Praha, Portál, 2007. Simon, H.: Dyskalkulie. Praha, Portál, 2006. Kirbyová, A.: Nešikovné dítě. Praha, Portál, 2000.

Školní zralost a připravenost v sobě zahrnují řadu dílčích schopností dítěte, které vypovídají o jeho biologickém a psychickém vývoji. Pouze v případě, že jsou jednotlivé složky rovnoměrně rozvinuty, může dítě adekvátně zvládat školní nároky a být ve vzdělání úspěšné. Čeho všeho si tedy všímat? Základem je fyzická zralost (tělesná vyspělost dítěte a jeho zdravotní stav), pracovní zralost (schopnost soustředit se na plnění úkolů a vydržet u nich), emocionálně-sociální zralost (zvládnout roli školáka, přijmout autoritu učitele, respektovat školní normy). Důležité jsou verbální předpoklady dítěte (výslovnost, slovní zásoba, gramaticky správná řeč) a celá kognitivní oblast (úroveň rozumových schopností, vnímání, paměti, grafomotoriky). Při rozhodování o nástupu do školy může být rodičům nápomocna učitelka ve školce, která tráví s dítětem podstatnou část dne, vidí jeho fungování v kolektivu a zvládání pracovních úkolů. Dále pak školská poradenská zařízení (většinou pedagogicko-psychologické poradny), kde psycholog zajistí podrobné vyšetření školní zralosti a doporučí rodičům další postup. Konečné rozhodnutí je ale pouze na zákonném zástupci dítěte. U mírných obtíží obdrží rodiče doporučení, na jaké oblasti se zaměřit a s pomocí kterých materiálů dostupných na trhu mohou doma samostatně pracovat. Některé poradny pořádají i předškolní kurzy. Pokud je u dítěte diagnostikována výraznější nezralost, je doporučen odklad školní docházky. V praxi je pak běžné, že odklad dostávají častěji děti narozené v letních měsících, neboť jsou méně vyzrálé, hravé, s horší schopností soustředění. Tyto faktory jsou pak výraznější u chlapců. Doporučená literatura:<br><br> Kropáčková, J.: Budeme mít prvňáčka. Praha, Portál, 2008. <br> Kutálková, D.: Jak připravit dítě do1.třídy. Praha, Grada, 2010. <br> Budíková, J.; Krušinová,P.; Kuncová, P.: Je vaše dítě připraveno do první třídy? Co potřebuje budoucí prvňáček umět a znát. Brno, Computer Press, 2004. <br> Looseová, A.C.; Piekertová, N.; Dienerová,G.: Grafomotorika pro děti předškolního věku-pracovní listy. Praha, Portál, 2011. <br> V nakladatelství Portál vychází i edice pro předškoláky - Šimonovy pracovní listy (1-16) a Hrajeme si s Filipem (1-10).